LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Subjektivně bez debat nejočekávanější deska roku. Jo, má jen tři písničky. No a? Ty skladby jsou pro mě osobně důležitý. Důležitější než lány diskografií jiných kapel. Mám potřebu věřit v to, že kapely můžou fungovat jako RAVELIN 7 a dělat unikátní tvorbu, která má hlavu a patu. Jedna z mála kapel, která vás na koncertě rozerve tak, že nevíte, jestli se máte smát, brečet, všechny kolem obejmout anebo všechny kolem zabít.
RAVELIN 7 jsou pro mě kapelou, která měla vždy specifickou poetiku, jež se mnou maximálně souzní. Je pro mě důležité být alespoň na těch pár koncertech, co mají každý rok a nechat se jimi rozstřelit. Být jedním z těch, na který Honza ukáže a myslí tím „Tebe“. Je to jediná česká kapela, při které mám živě slzy na krajíčku a nestydím se za to. Takže ano … je to osobní. Osobnější, než u většiny jiných kapel.
„To snad není láska, to už je skoro válka.“
Skladby, které teď vychází na dvanáctipalci „Kry“, jsem slyšel nahrané už někdy v roce 2015. Od té doby RAVELIN 7 snad všechno přehráli. Ve studiu s jednou skladbou trávili víc času, než jiné kapely s plnohodnotným albem. Bál jsem se, že to bude na škodu celku. Bál jsem se, že skladby, které jsem už dávno předtím znal z koncertů, při procesu nahrávání rozloží na atomy a už je nesloží. Nebo když je složí, bude to jen hmota bez duše. Zkrátka, že se utopí v tom, co si natropili. To se naštěstí nestalo.
I poslední materiál potvrzuje to, že „RAVELINI“ byli po většinu času jiní než ostatní. Jejich prokletí a síla současně. Pro mnohé kult a pro jiné „cože?“. Žánrová směsice, která nejde připodobnit k jiným.
„Když se pouto změnilo v pouta, každý jsme si jako vždy řekli to svoje…
Trochu lásky, pár lží a hodně hnoje.
Pak se otočili každý do svého kouta, kde jsme si jako vždy řekli to svoje...
Kde každý sám jsme čekali na kohouta a usínali únavou z těžkého boje."
Tři skladby a jeden text sám o sobě. Dominují „Mikroválky“. Vypointované requiem rozpadajícího se vztahu. Od jiných kapel by tohle téma znělo jako stokrát ojeté klišé. RAVELIN 7 dokázali udělat písničku, ve které každý sám prožívá svoje vlastní příběhy. Jednoduché a lidské. To, jak si pohrává s gradací, s vnitřním pnutím, s erupcí na konci, to vše je jako trip, který vás dostane do jiného světa a přece je to váš svět. Jediné, co nesedne, je duet, byť v rámci konceptu skladby smysl dává. Nikdo ty emoce přes pusu ale neprocedí líp, než ten, kdo ten text napsal. Ale to je možná jen můj problém. Doufám, že další materiál bude dřív, než za sedm let. Prosím.
3 skladby a jeden text bez hudby. Domácí EP roku.
1. Ticho, ve kterém praská led
2. Kronikář
3. Mikroválky
4. Hranaslova
Kry (2018)
7 kroků po zamrzlé řece (2011)
Světasál (2007)
Circle is our way (2001)
split CD w/ THEMA ELEVEN (2001)
split 10" w/PANGS OF REMORSE (2000)
Theseveninch 7"EP (2000)
split s THEMA ELEVEN (1999)
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.